Švancara: Nechvalte mě
Švancara: Nechvalte mě
20.09. 11:40
AKTUALIZOVÁNO - Je to živel, kterého nepřehlédnete, a fanoušci Žižkova ho mají rádi. Vědí, že pokud to jen trochu jde, Petr Švancara nabídne víc než jen fotbalovou rutinu.
Ke svéráznému hráči patří pěkné góly, rozpustilé oslavy branek i jiné fórky. Tohle všechno nabídl minulý víkend v duelu s Bohemians Praha, které Viktoria vyhrála 4:2. Třicetiletý útočník v něm zářil a byl vyhlášen Mužem kola.
Po utkání jste řekl, že kdyby gólman váš lob chytil, trenér Csaplár by vás asi poslal do ,béčka‘. Jak tedy hodnotil váš kousek?
„Okomentoval to jako pěknou individuální akci. S ,béčkem‘ jsem to myslel s nadsázkou. Jak jsem říkal, je to strašně laxní zakončení, ale ve finále geniální. Když se nad tím člověk zamyslí, brankář buď zůstane stát, nebo jde na zem. Já tipnul, že půjde dolů, tak jsem balon lehce podkopnul. Na tréninku to dělám skoro pořád, taky už jsem za to dostal hodně pokut. Ale prostě to zkouším.“
To platíte za neproměněné šance v tréninku?
„Jo. Šel jsem jednou na gólmana po podobně hezké akci. Jenže brankáři na tréninku už mě znají a tuší, že zase budu něco zkoušet. A ve finále, kdyby Winter zůstal stát, mohl balon chytit, podepsat mi ho, vykopnout a bylo by. A to, že jsem přešel přes nějaké hráče, by ani nebylo tolik vidět.“
Jaká je výše pokuty za takový prohřešek na tréninku?
„Vždycky je to nějaká padesátikoruna nebo stovka. Není to moc, spíše tím trenéři vytváří tlak, abych si šancí více vážil. Ale s tím se potýkám už od přípravky. Já to dělám pořád, i když to trenéři neradí vidí. Preferují nějakou přízemní střelu k tyči. Ovšem to neznamená, že jsem v zakončení nějak laxní, tomu se bráním. Všichni trenéři mi to vyčítali, ale svým způsobem mi to odpustili, protože jednou za čas se mi to povede.“
Koho to nejvíce iritovalo?
„Tohle zakončení určitě neměl moc rád Pepa Mazura (současný trenér Zlína – pozn. red.), který je vyznavačem takového poctivého fotbalu. Ten mě za to párkrát huboval. Zase naopak mě v tom velmi podporoval Karel Jarůšek. Když hrával, byl podobný typ jako já, měl rád balon. Když jsem třeba střílel, on mi povídal: ,Podívej se na gólmana, vždyť jsi ho mohl krásně přehodit.‘ Ten mě v tom vyloženě podporoval.“
Vstřelené góly na Žižkově oslavujete netradičně. Marcela Šťastného jste po jeho trefě nesl na zádech a po zápase jste přiznal, že si možná v pondělí vyslechnete od trenéra ,tytyty‘. Proběhlo?
„Zavolal si mě bokem a řekl mi, že ví, že mě nepředělá, ale abych si uvědomil, že existují mantinely. Vím, že on je zastáncem toho, abychom po gólu neztráceli pokoru. Budeme si to schovávat na závěrečné minuty, třeba kdyby to bylo na tři nula. Samozřejmě já už jsem takový, jsem připravený diváky pobavit těmito věcmi navíc. Máme toho v kabině hodně připraveného.“
Řekl vám, co už je za mantinelem?
„Asi bych si nemohl dovolit to, co tenkrát, když jsem hrál za Opavu. Tehdy jsem vstřelil branku a šel jsem si sednout asi do patnácté řady mezi lidi. Trenér Csaplár to spíše myslel tak, aby se nám to jednou nevymstilo. Pokora musí být, a když si vzpomeneme na Bohemians, tak se nám to vrátilo, protože oni vyrovnali na 2:2. Zaplaťpánbůh jsme to zvládli i s těmi blbostmi.“
Byla to tehdy za Opavu vaše nejoriginálnější oslava?
„Ta byla asi nejdrzejší, protože nikdo nemohl vědět, co se děje. Já vstřelil branku v 83. minutě, to byl pro nás hrozně důležitý zápas, kterým jsme se posunuli na druhé místo. V Mostu tehdy nebyly ploty, utíkal jsem asi do patnácté řady a sedl si tam. Kluci se radovali beze mě, já tam čekal a rozhodčí volali, ať jdu zpátky. Seděl jsem na tribuně asi minutu a dodneška se divím, že mi tam lidi nenakopali nebo mi nevynadali sprostě. Podle mě z toho byli v šoku. Ani sudí mi nedal kartu.“
A ta nejoblíbenější oslava?
„Nejvíc k srdci si beru tu, když jsem dělal psa, Jessinku, našeho labradora. To jsem dělal od doby, kdy jsme si ho pořídili. Bohužel už umřela. Tenkrát se to chytlo, lidem se to líbilo. Akorát se mi to vymstilo na Slovensku, kde jsem dostal od svazu dvacetitisícovou pokutu za zesměšnění soupeře. Nicméně se mě zastali novináři, že to bylo oživení a dobrá recese, tak jsem nakonec nic neplatil.“
O vás se ví, že máte rád legraci. V kabině Viktorie je od léta Martin Vozábal, který má stejnou pověst. Už vás nachytal?
„To není jen o něm. Nás je tady šest sedm, kteří máme smysl pro extrémní humor. Ale potřebujete pak dalších deset, ze kterých si tu srandu můžete dělat a oni to vezmou. Fantastický je v tomto Petr Gabriel, což by do něj možná málokdo řekl. Strašně hodný kluk. My s Vozim to někdy i přeháníme, ale Gába to bere perfektně. On dosáhl ve fotbale strašně moc, i když se na to zapomíná, protože u něj všechno předčí ty tři věci: Francie, Labant a Kyjev. Ale jinak je skvělý. A samozřejmě základem je, abychom si dokázali udělat srandu i sami ze sebe. Já mám dnes a denně na talíři mercedes (v jednom z rozhovorů o neúspěšném angažmá ve Slavii řekl, že červenobílí koupili mercedes, který nechali stát v garáži - pozn. red.). Když někde jede, tak hned slyším, hele, Švanci.“
Co jste vyvedli Gabrielovi? Dotknete se i oněch citlivých témat jeho kariéry?
„Nikdo to nemyslí zle, ale nebudeme si vykládat, že jsme si do něj nerýpli, když vedle sebe nastupují na stoperu spolu s Labantem (bratrem Vladimíra, kterému ve Spartě zlomil nohu). Nebo když se vedle mě Gába protahuje, říkám: Bacha, já jdu raději kousek dál.“
Od jednoho z vašich spoluhráčů jsem slyšel, že vás má rád, protože kdykoliv něco potřeboval, pomohl jste mu, ale trénovat by vás prý nechtěl. Je těžké být vaším koučem?
„Vím, že jsem těžká povaha a někdy to se mnou není lehké. Rád si řeknu svůj názor. Tohle jsem zdědil po mámě, což na ni nechci svádět (usmívá se). Táta je strašný dobrák, takže to mám asi po rodičích. Já rád pomůžu, dělá mi to i dobře. Ale vím, že u trenérů jsem měl někdy problémy s tím, když jsem řekl svůj názor. Na druhou stranu nesnáším označení problémový hráč. To je někdo, kdo chodí ožralý na trénink a dělá si, co chce. Já respektuju trenéra, akorát někdy řeknu, co si myslím. Ale v každé profesi najdete různé typy. Někdo je tichý, já jsem ten, kdo chce tým táhnout. Největší problémy jsem měl, když jsem seděl na lavičce. Proto jsem se ozýval. Jestli něco nesnáším na stadionu, tak jsou to lavičky. Asi to mám z doby ve Slavii, kde jsem doplatil na velkou konkurenci.“
Co tedy na vás platí?
„Někdo potřebuje pořád povzbuzovat, já spíš nadávat, být pod určitým tlakem. Nemusím slyšet chválu. Když jdu ze hřiště, vím, jestli jsem týmu pomohl, nebo ne. Ale když mě někdo posadí na lavičku a já cítím, že mám formu, dávám to hodně najevo. V tom asi vždy budu mít problémy. Asi proto někdo říká, že by mě nechtěl trénovat. Na druhou stranu, od doby, co mám rodinu, jsem se o osmdesát procent zklidnil.“
Vraťme se ještě k vašemu gólu, o kterém jste řekl, že je jako od Jágra. Jaký je váš vztah k hokeji?
„Mám ho moc rád. Dokonce jako divák, když vyrazím na stadion, raději sleduju hokej než fotbal. Po Praze chodím všude, ať je to Sparta nebo Slavia. Odmalička jsem velký fanoušek Komety, v kabině mám vystavený dres i šálu. Pokud hraje někde v okolí, jedu se podívat. Hokej mám rád, a jakmile skončí liga, vytahuju výstroj, kterou jsem si pořídil, a hraju za tým Predators Brno.“
Jaký jste typ hokejisty?
„Co nejezdí moc k mantinelu, čeká na modré a klepe, ať už mu to nahrajou. Hokej mě hodně baví a hlavně bez bruslí jem v něm hodně dobrý. To se musím pochválit, s tenisákem si rozumím.“
Když nemáte rád mantinel, nastupujete jako centr?
„To já nerozděluju. Trenér mi může říkat, že mám jet doleva nebo doprava, ale tam si totálně dělám, co chci. V hokeji konečně prosazuju své dávné heslo, které mám a ještě jsem ho snad nikdy neřekl: kdo se vrací, nevěří gólmanovi. Tam to totálně naplňuji, obranná třetina pro mě neexistuje. K sobě potřebuju čtyři brániče. Kluci to tolerují a dávají mi to, i když z deseti nájezdů dám jeden. Dozadu jsem i z bezpečnostních důvodů opatrný. Abych skočil do střely, to je pro mě sci-fi.“
Blafáky umíte?
„Teoreticky mám všechno perfektně nacvičené, ale bohužel moje bruslařské umění není úplně ideální, tak to dělám trochu zpomaleně. To znamená, že když je tam trochu lepší gólman, tak mi většinou skoro všechno chytne. Musím se přiznat, že gólovej úplně nejsem.“
Už vás někdo pověsil na mantinel?
„Jakmile se ke mně někdo blíží, rychle odjíždím. Mám strach z osobních soubojů, proto mám i kompletní výstroj. Mantinelům se vyhýbám, musím myslet na zdraví. Spíš jsem u hokeje takový vyčůraný. Asi jako u fotbalu.“
Proč vás napadlo srovnání s Jágrem?
„Povedlo se mi sólo, přešel jsem přes dva tři hráče... Když jsme u toho, já přemýšlel, jestli neobejdu ještě Wintra. Dloubák byl dobrý, ale kdybych to udělal, bylo by to ještě lepší. A Jarda by ho obešel.“